Jistě jste si všimli, že se duha objevuje po dešti, když na obloze svítí slunce. To ostatně poznali i naši dávní předci, jen nedokázali původ barevného oblouku vysvětlit. I proto se kolem duhy vytvořilo mnoho mýtů. A víte, kde začíná?
Vědecké objasnění vzniku duhy
V 17. století Isaac Newton zjistil, že se bílé světlo během přechodu hranolem rozkládá na všechny barvy spektra. To byl první impuls k vědeckému vysvětlení duhy. Sluneční svit dopadající na dešťové kapky v ovzduší je rozložen na různé vlnové délky odpovídající barvám duhy – červené, oranžové, žluté, zelené, modré, fialové a tyrkysové. Někdy nemusí obsahovat všechny barvy. Velikost a sytost duhy závisí na objemu, respektive velikosti kapek. Platí pravidlo, že čím větší kapka, tím hezčí a větší duhový oblouk.
Proč vidíme duhový oblouk?
Skutečnost, jak vnímáme duhu, je dána tím, odkud ji pozorujeme a také na výšce slunečního kotouče nad obzorem. Duhu pak v naprosté většině případů vidíme jako oblouk. Z letadla nebo třeba z balónu však můžeme při správné konstelaci spatřit celý kruh. Je tedy zřejmé, že duha nemá konec a nikde se „nedotýká“ povrchu země. Jde zkrátka o optický klam.
Někdy lze také vidět dvě duhy nad sebou, vzácně je možné spatřit bílou nebo červenou duhu a ještě vzácněji měsíční či obrácenou duhu.
Duha v mýtech a umění
Duha je přítomna v mytologiích snad všech starých civilizací. Zmiňuje ji i 5 000 let starý Epos o Gilgamešovi, vypráví o ni Řekové, či seveřané. Ve většině případů symbolizuje štěstí. Dnes jsou barvy duhy symbolem menšin.
Duha je také přítomna v umění, na obrazech, v literatuře, ale i v hudbě. Ilustraci procesu, jak přesně vzniká duha, můžete vidět třeba i na ikonickém albu Dark Side of the Moon kapely Pink Floyd z roku 1973.