Jméno je něco, co nás doprovází celý život. Nejprve jej slýcháme od rodičů či sourozenců a umíme ho používat dříve než zájmeno já. V našem kulturním prostředí je běžné, že se uvádí nejprve křestní jméno, případně jména, a poté příjmení. Věřte nebo ne, ve světě ale toto pravidlo platit nemusí. Přinášíme vám zajímavosti ze světa jmen, o kterých možná ani netušíte.
Maďaři zapisují jméno a příjmení naopak
Ve většině evropských zemí se tak jako u nás uvádí jméno a příjmení. Je tomu tak i v mimoevropských zemích, kde má většina obyvatel evropské předky. Typicky se jedná o Spojené státy, Kanadu, Austrálii a země Jižní Ameriky. Naopak uvádění příjmení a poté až rodného jména je typické pro východoasijské země a překvapivě je tomu tak i v Maďarsku.
Složitý systém arabských jmen
Systém arabských jmen je oproti evropskému složitější. Jméno má několik složek. „Ism“ je jakési rodné jméno, které se dává ihned po narození. Jméno, které si člověk může dát až během života, se nazývá „Kunya“, jde o dvouslovné spojení s výrazem Abú (otec) nebo Umm (matka). Patronymické jméno „Nasab“ vychází z řady jmen předků, uvádí se za „Ism“ a může být i vázáno s předponou ibn (syn) či bint (dcera). Lze ještě přidat „Laqab“, což je výraz pro vlastnosti nositele, který se uvádí před nebo za celým jménem. Nakonec nesmíme zapomenout na obdobu příjmení, kterou je „Nisba“, což může značit původ nositele, ale také jeho povolání případně příslušnost k určitému kmeni. Většinou se pojí s výrazem Al.
Nejdelší křestní jméno si nezapamatujete
Nejdelší křestní jméno na světě má 1019 znaků a vyslovit jej umí snad jen jeho nositelka, která si nechává říkat Jamie. Dceři jej vymyslela matka Sandra Williamsová, která chtěla překonat světový rekord a zároveň pojmenovat svého potomka originálně. Povedlo se jí obojí, co myslíte? Dnes má skoro čtyřicetiletá žena v rodném listě zapsáno toto:
Rhoshandiatellyneshiaunneveshenkescianneshaimondrischlyndasaccarnae renquellenendrasamecashaunettethalemeicoleshiwhalhinive’onchellecaundenesh eaalausondrilynnejeanetrimyranaekuesaundrilynnezekeriakenvaunetradevonneya vondalatarneskcaevontaepreonkeinesceellaviavelzadawnefriendsettajessicanneles ciajoyvaelloydietteyvettesparklenesceaundrieaquenttaekatilyaevea’shauwneorali aevaekizzieshiyjuanewandalecciannereneitheliapreciousnesceverroneccalovelia tyronevekacarrionnehenriettaescecleonpatrarutheliacharsalynnmeokcamonaeloies alynnecsiannemerciadellesciaustillaparissalondonveshadenequamonecaalexetiozetia quaniaenglaundneshiafrancethosharomeshaunnehawaineakowethauandavernellchishankcarl inaaddoneillesciachristondrafawndrealaotrelleoctavionnemiariasarahtashabnequcka gailenaxeteshiataharadaponsadeloriakoentescacraigneckadellanierstellavonnemyiat angoneshiadianacorvettinagodtawndrashirlenescekilokoneyasharrontannamyantoniaaquin ettesequioadaurilessiaquatandamerceddiamaebellecescajamesauwnneltomecapolotyoajohny aetheodoradilcyana.
Vznik příjmení v našich končinách
Původní příjmení znamenala mezi 14. a 18. stoletím potřebu rozlišit obyvatele stejného křestního jména. Byla nedědičná a mohla se dokonce v průběhu života měnit. Dědičnost po otcovské linii zavedl Josef II. v roce 1786. Příjmení vznikala dle původu, zaměstnání či jiné osobité vlastnosti. Nejprve měla většina obyvatel příjmení německé, který bylo v době národního obrození počeštěno a někdy i zkomoleno.
Jmeniny nejsou ve světě samozřejmostí
Slavit den spojený se jménem svatého nebo blahoslaveného je pochopitelně spjat s křesťanskou tradicí. Velkého významu nabývá zejména v Polsku, kde má velkou tradici i přidávání dalšího jména, tzv. biřmování. To ale neznají třeba v Itálii. V Evropě má křestní jméno velký význam i pro nevěřící, lidé si svá jména nechávají vyrýt na šperky, mince případně pamětní medaile, jiní si na tělo tetují křestní jména svých dětí či partnerů. V zemích, kde nedominuje křesťanství, se jmeniny obvykle neslaví.